Když město zamrzá
Jekatěrinburg se na první pohled neliší od jiných velkých měst. S počtem obyvatel kolem jednoho milionu je Jekatěrinburg živé město, v jehož žilách tepe neutichající dopravní ruch a jehož ulice křižuje množství lidí připomínajících věčně putující mravence.
Vždy mě zajímalo, proč se v Rusku odehrává vše s takovou rychlostí, proč se zde mluví a chodí mnohem rychleji než jinde. Po prvních zkušenostech s ledovou krustou, která spolkla místní chodníky a štiplavým mrazem, který se opře do rukou záhy, jakmile člověk sundá rukavice, jsem pochopila alespoň to druhé. Rus zkrátka spěchá z jednoho místa na druhé a snaží se dorazit bez újmy.
Ovšem ani našinec není v takové situaci zcela bezradný. Během (nejen)byrokratického kolotoče prvních dnů jsem se naučila zkracovat si vzdálenosti a doplňovat běžnou rychlochůzi prostým skluzem, neboť nebezpečí pádu z důvodu nečekaně posypaného chodníku je zde zanedbatelné. Zatímco si zdárně osvojuji novou techniku, překonat ledovou plochu v parčíku před naším domem za tmy mě pokaždé stojí neskonalé úsilí. Za skromné dva dny mám na kontě dva pády, pokaždé na témže místě, přičemž pozoruji, že čím více se soustředím na své kroky, tím více na mě působí přitažlivost zemská. Že by štěstí skutečně přálo jen zastřené mysli opilců?
a Rusové tají
Před odjezdem do Ruska jsem se nejvíce obávala zdejší pověstné blbé nálady. Jak jí uniknu? Ptala jsem se sama sebe. Bude také tentokrát stačit nasadit si po stém neopětovaném úsměvu černé brýle a jít si po svém jako tenkrát v ulicích Biškeku? Nebo bude třeba, jak radí Petra Procházková, naučit se vracet kopance a tímto způsobem v Rusku přežít?
Stejně jako dříve mě i tentokrát fascinuje obrovské množství „odlidštěného lidství“ v zemi, kde byl v zájmu kolektivního štěstí přehlížen člověk a pocity jednotlivce považovány za nedůležité. V zemi, kde pouhý úsměv stále vyvolává údiv a nepochopení.
Postupně však přicházím na chuť symbolické hře „cesta do nitra ruského srdce“. Radost, kterou pociťuji pokaždé, když pro mě cizí člověk byť s vážnou tváří vykoná něco z dobré vůle nad rámec svých povinností anebo se mnou prohodí v přátelském duchu pár slov je nakažlivá a svádí k novým a novým pokusům. Každé prolomení počáteční nedůvěry a závan upřímnosti a přirozenosti v projevech lidí, kteří vyrůstali v atmosféře podezření a současné ignorace, je malým vítězstvím člověka na cestě k velkému vítězství lidstva. Vždyť Rusové jsou tak srdečný národ!
Mnoho národu
Pro vzkříšení lidské přirozenosti jsou přitom v Rusku ideální podmínky. V době, kdy západní civilizace bojuje s lidskou osamělostí a odcizením, je v Rusku každý den malou společenskou událostí. V Rusku je národu mnoho.
Pozoruji na sobě, že jsme do té míry odvykli, kde všude se člověk může uplatnit, že nás jeho přítomnost na různých místech překvapuje. Co třeba šatnář v potravinách, paní odpovědná za úsek pečiva, její kolegyně z ovoce a zeleniny nebo kolegyně její kolegyně z cereálních výrobků nemluvě o situacích, kdy je odpovědnost sdílená ve dvou? Dříve než vše cizí odmítneme, neboť jsme starou ideologii nahradili novou, a dříve než v našich myslích zvítězí hodnota snižování výrobních nákladů, pohleďme na zdánlivě umělou zaměstnanost jako na výchozí bod širší celospolečenské diskuse o hodnotách, jejíž potřeba je již delší dobu zřejmá.
Způsob, kterým naše civilizace funguje, odkrývá hodnoty, které sdílíme. Přes nepochybné zásluhy liberálního kapitalismu o kvalitnější život člověka, mně ruská zkušenost ukazuje, že se snad příliš soustředíme na materiální přínos hospodářství. Jak píše Karl-Heinz Bittl ve své knize „Pokladnice hodnot“, je naplnění lidské potřeby uznání jedním ze základních úkolů hospodářství. Co více přinese staré bábušce a komukoliv z nás životní štěstí než kontakt s druhými a pocit, že je naše práce potřebná?
Pokaždé, když vyrazím do zdejší restaurace, odložím věci u paní šatnářky, která mně popřeje dobrou chuť, nebo se vracím domů a neuvítají mě čtyři bílé zdi, nýbrž naše „děžurnaja“, která mně pro změnu popřeje dobrou noc, si uvědomuji, jak se lidé v Rusku stávají pomalu opět lidmi, že se zde oproti původním obavám cítím přirozeně svá a že bychom neměli opakovat staré chyby a považovat vše současné „normální“ za pohodlnou „ístinu“, nýbrž se kriticky zamyslet nad hierarchií našich hodnot. Neboť jaké hodnoty vyznáváme, takoví jsme.
