Jelikož jsem ze svého domova v ruském Jekatěrinburgu neměla spojení se světem, po stopě internetu jsem se vydala na univerzitní půdě. Po založení slušné sbírky multifunkčních průkazů a průkazek opravňujících ke vstupu do místního počítačového „podsvětí“ střeženého nejedním hlídacím psem se mně s notnou dávkou vytrvalosti a neodbytnosti podařilo vystopovat hned několik zdrojů oněch tří osvobozujících „dvojitých véček“.
Diverzifikovat, diverzifikovat, diverzifikovat
Velké naděje jsem na základě zkušeností z domova vkládala do hlavní knihovny v přízemí. Stejně tak velké vystřízlivění se však dostavilo záhy, poté co jsem otevřela první z „dovolených“ webových stránek, které ze svého webového portfolia vylučovaly veškeré interaktivní obsahy včetně sociálních sítí, což mě jako internetového hráče zvyklého neomezovat se nikde a ničím lehce šokovalo a popohnalo zkusit štěstí jinde.
Za skutečnou internetovou svobodou omezenou pouze 17 hodinou večerní bylo nutné vystoupat o patro výš do učebny vyučujících a doktorandů, kde se paní administrátorka pokaždé jala s kamenným výrazem prověřovat důvody návštěvy magisterského studenta. Nejvtipnější bylo, že místnost zela po celý den prázdnotou, monitory se černaly, jen paní s někým živě ševelila na drátě. Má přítomnost jí zjevně nebyla po chuti a tak kdykoliv jsem klepala na dveře jejího počítačového království, obličej se mně intuitivně zkřivil do provinilé grimasy. Obzvláštní uspokojení paní zažívala, když jsem nedbaje litery knihovního řádu onehdy vstoupila v bundě, kterou jsem v mrazivém máji ještě ne jednou oblékla, avšak vzhledem k sezónnímu uzavření šaten byla nucena nosit při sobě. V takovém případě jsem byla z místnosti nemilosrdně vykázána a ve snaze zneviditelnit svou nebohou péřovku ji usilovně pěchovala do batohu.
Nejmenší oblibu jsem si vydobyla ve druhém patře, kde jsem se záhy po příjezdu ještě hříšně nelegitimovaná zarputile pokoušela prolomit svou izolační bariéru a probojovat se na internet. Zdejší paní tak byla vystavena velkému vnitřnímu zápolení, jež v ní zřejmě zanechalo hluboké stopy. Tuto místnost a paní jsem sice pokaždé opouštěla disciplinovaně pět minut před začátkem obědové pauzy, pohledů úkosem jsem však již nikdy více ušetřena nezůstala.
Z této pestré palety počítačových učeben, které zásluhou svých „vstřícných“ dam a méně vstřícných otevíracích hodin zely většinou prázdnotou, jsem nejraději navštěvovala učebnu informatiky filologa Saši. Ten pro změnu ze své ruské povahy obzvláště miloval zabředat s nově příchozími do hlubinných z duše pramenících rozhovorů a polemik. Letmý úsměv doprovázený zdvořilostní frází jej nikdy neuspokojil, právě naopak vždy v něm probudil ještě větší nedůvěru v nově příchozího. Jako cizinec jsem tak byla vystavena dvojnásobné zkoušce. Nechtěla jsem vyvolávat dojem povrchnosti, avšak současně jsem neměla chuť ani sílu pouštět se pokaždé se Sašou do kritické reflexe svého života, po které bych zaručeně klesla na absolutní dno, neboť ruský naturel rád stále na něco nadává a životní optimismus zastoupen usměvavým obličejem mu není příliš po chuti. Za Sašou jsem se proto vydávala tehdy, když mně bylo obzvláště hej a toužila jsem si zdravě zafilosofovat nebo když mně naopak bylo do breku.
Ohraničovat či neohraničovat
Přestože můj denní harmonogram na univerzitě začal po nějaké době nápadně připomínat den mravence, který neúnavně putuje po svých vyšlapaných cestičkách, postupně jsem zjistila, že nejvíce času trávím v knihovně, že mně tudíž omezený internet pro studijní účely dostačuje. Přestože jistě nedostačoval všem, byla dvacítka počítačů v kteroukoliv denní dobu vytížena. Knihovna v takovém případě dost možná nebyla „sexy“, nicméně se v ní studovalo. A pokud ne na 120, jako už v Rusku dlouho není zvykem, tak třeba na 80 procent. Když dnes již opět na rodné půdě procházím knihovnou své alma mater na Fakultě sociálních studií v Brně a marně hledám místo u jednoho z dvacítky beznadějně obsazených počítačů, na jejichž obrazovkách září modrobílá loga Facebooku, trápí mě stále tatáž otázka. Ohraničovat či neohraničovat?
