Je tomu přesně týden, co jsem zhlédla dokument „Anna v přední linii“ a znovu si připomněla válečnou realitu Severního Kavkazu. Přítomná Petra Procházková komentovala film slovy, že jí v něm chybí naděje, světlo na konci tunelu. Přesně takový pocit jsem měla včera po oznámení teroristického útoku na ruské mezinárodní letiště Domodědovo.
Méně než rok poté
Ani rok neuběhl ode dne, kdy podobná tragédie postihla v březnu 2010 moskevské metro, a noviny opět informují o 35 mrtvých více než 160 zraněných, hlavní televizní kanály jsou stejně jako před rokem kritizovány, že v době bezprostředně po výbuchu dál vysílaly zábavní pořady a tajným službám je spíláno, že se ruský prezident dozvěděl o atentátu z Twitteru. Vracím se ke svému komentáři z minulého roku a je to k nevíře. Nemohu přijmout, že by se teroristické útoky v Rusku mohly stát běžným mechanismem usměrňujícím chování subjektů, v tomto případě ruského státu a extremistických náboženských skupin na Severním Kavkaze, stát se institucionalizovanou formou společenského chování. Avšak scénář je stejný. Stejně jako před rokem se i letos vyrojili podnikavci z řad taxikářů, kteří si za cestu z letiště do centra účtovali 10 000 rublů (vedle velkého počtu dobrovolníků, kteří bez váhání sedli do auta a nabízeli odvoz potřebným zdarma) a mí přátelé v Jekatěrinburgu letos stejně jako loni považují za nejrozumnější zůstat na Urale a nevystrkovat nos. Vše nasvědčuje tomu, že se teroristické útoky vepsaly do tváře Moskvy stejně jako jiné pravidelné události ze života Moskvanů a všech Rusů nemluvě o obyvatelích Severního Kavkazu, kde jsou sebevražedné atentáty denním chlebem. Atentátem na pasažéry letiště Domodědovo se vyplnila předpověď ruského politologa Dmitrije Oreškina, že nový rok s sebou přinese další útoky. Na jeho slova si včera v Rusku vzpomněli mnozí.
Proč se nám to nedaří?
V ruských médiích se záhy po útoku začala srovnávat situace v Rusku se situací ve Spojených státech, kde od 11. září 2001 nedošlo k jedinému teroristickému útoku. Nebylo to tím, že by teroristé složili zbraně, nýbrž proto, že do boje vytáhly americké tajné služby. Jak to, že se v Rusku podobná věc nedaří? Jak to, že se podobná věc nedaří zemi, která stojí po boku sedmi nejvyspělejších států světa? Analytik ruského Carnegie centra Aleksej Malašenko včera odmítl kritiku neschopnosti ruské tajné služby. Konflikt na Severním Kavkaze a s ním spojené útoky mají podle něj politickou podstatu. Je nutné si přiznat, že i kdyby ruské výdaje na bezpečnost několikanásobně převyšovaly současný stav, není možné postavit detektory kovu všude tam, kde se koncentruje velké množství lidí. Za stávající situace by nebylo obtížné pronést nálož do příletové haly ani na jiných západoevropských letištích, ať už v Praze na Ruzyni, nebo na vídeňském Schwechatu.
Teroristické útoky jsou symptomem stonajícího Kavkazu, který se již dlouho zmítá v bolestné křeči. Podle aktuální zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) z ledna 2011 byl minulý rok na Severním Kavkaze obzvláště těžký. Zatímco výdaje, které Kreml přidělil jižnímu federálnímu okruhu, v porovnání s rokem 2009 prudce klesly, počet atentátů stoupl v uplynulém roce na čtyřnásobek. Po tragickém roce 2004, kdy v samotné Moskvě přišlo o život 130 civilistů a v celém Rusku ještě o 430 lidí více, se navíc po šesti letech relativního klidu vrátily teroristické útoky znovu do moskevských ulic. Co se za tu dobu změnilo? Od okamžiku, kdy byly v dubnu 2009 po deseti letech oficiálně ukončeny antiteroristické operace ruských silových struktur na Kavkaze, musely být mezitím již několikrát obnoveny, neboť situace v novém tzv. násilném podbřišku Ruska se začala opět zhoršovat (označení „měkký podbřišek“ se doposud používalo pro státy GUUAMu). Reakcí na zhoršující se situaci na Kavkaze bylo vytvoření osmého severokavkazského federálního okruhu v únoru 2010, ve kterém byly sloučeny republiky Ingušsko, Dagestán, Čečensko, Kabardino-Balkarsko, Severní Osetie a Karačajevo-Čerkessko s etnicky ruským Stavropolským krajem, jehož přítomnost v tomto heterogenním svazku je interpretována jako prvek vyvažující vliv severokavkazských republik. Stejně velký údiv a opatrné naděje vzbudilo jmenování Alexandra Chloponina, muže stojícího za ekonomickým zázrakem sibiřského Krasnojarského kraje a tedy muže z byznysu, do čela nově vytvořeného okruhu. Vzpomeňme rovněž Strategii rozvoje Severního Kavkazu v horizontu roku 2025 přijatou na podzim minulého roku nebo iniciativy prezidenta Medvěděva typu přesunutí 40 000 nezaměstnaných obyvatel Severního Kavkazu do vnitrozemí Ruska výměnou za přesídlení vysoce kvalifikovaných etnických Rusů na Kavkaz. Na svém zasedání několik dní předcházejícím včerejšímu teroristickému útoku rozhodla v prosinci svolaná Vládní komise pro socio-ekonomický rozvoj Severního Kavkazu o razantním navýšení finančních prostředků na rozvoj infrastruktury, byznysu a tvorbu nových pracovních míst v regionu. Neřkuli údiv vyvolává záměr avizovaný na stránkách ruské vlády investovat 60 miliard rublů na rozvoj vytipovaných turistických zón v násilím zmítaném regionu. Všechny kroky Kremlu za poslední rok dokládají nově probuzený zájem o Severní Kavkaz a není těžké uhádnout proč.
Připravuje se Moskva na konečné podmanění severokavkazských republik a souvisí tato taktika s blížícími se zimními olympijskými hrami v nedalekém Soči? Ať tak či onak, stejně jako varuje UNHCR v závěru své zprávy před potenciálním zhoršením situace téměř na celém území Severního Kavkazu s možností přerůstání konfliktu i do přilehlých oblastí, je jisté také to, že teroristické útoky během největšího sportovního svátku by znamenaly pokoření Ruska a trumf ze strany severokavkazských teroristů. Precedent už máme.
