Reklama
 
Blog | Hana Formánková

Svátá válka v Moskvě

V pátek 26. března se vydáváme do Moskvy. Vnitřně připravena na dlouhé 26 hodinové cestování nastupuji do vlaku. Mé oči zpočátku radostně těkají kolem a při pohledu na ubíhající ruskou krajinu se mně mimoděk zobrazují úvodní scény filmu Lazebník sibiřský. Zdalipak se také k nám nahrnou bujaří ruští vojáci? Namísto Olega Menšikova se naproti nám usazuje postarší pán, kterého později střídá mladá slečna, jejíž výstražný pohled v nás automaticky probouzí ostražitost. Rovněž filmové šampaňské a „bubliki“ měníme za vodku a pouštíme se do okurků a sušené ryby zakoupené na perónu. Ukazuje se, že slečnin bojový výraz doprovází zlatá vnitřní trpělivost, neboť výborná chuť rybky je vykoupena nevábnou vůní linoucí se vůkol.

Nasycena prvotními dojmy otevírám páteční vydání Kommersantu. Po článcích o ekonomické válce mezi Ruskem a Běloruskem a návštěvě ukrajinského premiéra Azarova v Moskvě se ve dvou odstavcích dočítám o likvidaci Anzora Astěmirova – vůdce bojovníků Kabardinobalkarské republiky a předsedy islámského soudu neuznaného „Islámského státu Kavkazský emirát“ sjednocujícího na federální bázi formou vilájetů severokavkazské republiky. Další z nekonečné řady operací s podpisem ruské FSB (Federalnaja sluzba bezopasnosti) prolétne mně hlavou, načež odkládám denní tisk a začítám se do oblíbeného průvodce Lonely Planet – tentokrát s nadpisem Moskva.

Hvězdy nad Kremlem září stále rudě

Desetimilionová Moskva dýchne na svého návštěvníka velkolepostí budov šplhajících se k nebi a šířkou bulvárů s šestnácti jízdními pruhy, které se nám později stanou trnem v oku, neboť chodci jsou v Moskvě vytlačeni do podzemí a najít nejbližší podchod není zdaleka snadné. Stalinových sedm sester neboli sedm impozantních budov postavených ve stylu stalinského baroka a gotiky na přelomu 40. a 50. let později ne jednou oceníme, neboť výrazně posílí naše orientační schopnosti v Moskvě.

Reklama

Po příjezdu s radostí vyhledáváme kamarádky z Jekatěrinburgu a k nevelkému potěšení zbytku skupiny vyrážíme do mauzolea zhlédnout Vladimira Iljiče Lenina. Vysvětluji, že máme jedinečnou příležitost, neboť se v Moskvě již nějakou dobu diskutuje o možnosti vyplnění Leninova posledního přání být pochován se svou rodinou v Petrohradu.

Na druhý den vítězí vůle kamarádek a vydáváme se na Izmailovskou tržnici, kde se nám podaří zmizet na pět hodin mezi stánky s ušankami, matrjoškami, šašliky a jinými. Napříč výraznému oteplení zakupují někteří členové naší skupiny ušanky, přičemž exemplář z rozevláté nečesané beraní vlny poutá svou úctyhodnou velikostí několikrát znásobující hlavu majitelky. Z hlediska izolačních vlastností se však jedná o malý zázrak. V zimě hřeje, zatímco v létě chladí hlavy horských pastevců. Upřímně doufám, že i Evička bude se svou novou čapkou v průběhu celého roku spokojená!

Jestliže se ve dne spoléháme na Stalinovy „vysotki“, po setmění nás navádí hvězdy nad Kremlem, které ani dnes neztratily nic ze svého rudého lesku.

Prokleté mlčení

V pondělí 29. března se probouzím před osmou, ještě v polospánku zapínám rádio a po prvních tonech písničky „Ja tebja nelubju, eta glavnyj moj plus“ se snažím naladit Echo Moskvy. Po osmé se do zpráv dostává informace o výbuchu v moskevském metru na stanici Lubjanka. Rovněž proto, že se Lubjanka nachází jen pár ulic od našeho hostelu, okamžitě přepínám na další stanice. Dovídám se o pravděpodobném výbuchu plynu, před devátou se spekuluje o dalším výbuchu na frekventované červené linii metra a objevují se první informace o údajném teroristickém útoku. Počet obětí narůstá.

Jakmile vstanu, celý hostel je již na nohou. Všichni rozebírají události, o kterých se Moskvané dozvěděli nejdříve ze sociální sítě Twitter, následně z internetového zpravodajství, z rádia a úplně nakonec z televizního vysílání. Toho dne jsem proto snídala s očima upřenýma na nepřetržitě běžící stroku na kanále EuroNews, toho času jediný televizní zdroj informací, který podle Kommersantu sledují pouhá 2% Rusů. Hlavní ruské kanály žádné informace nepřinášely a na všech pokračoval klasický ranní program „Dobroje utro“ a „Utro Rossii“. Jak informoval druhý den Kommersant ani na kanále „Rossija 1“, ani na prvním kanále neproběhlo dopoledne mimořádné vysílání. První minutová informace se k obyvatelům Moskvy dostala kolem 9.00, podrobnější informace následovaly ve zprávách v 11.00 a 12.00, přičemž mimořádné vysílání proběhlo nejdříve v 13.30 a 14.00.

V mediích se okamžitě začalo spekulovat o tom, že kdyby hlavní televizní stanice informovaly veřejnost neprodleně po prvním útoku, mnozí lidé by cestu metrem odložili, případně mohli být cestující ve druhé vlakové soupravě upozorněni telefonem, neboť moskevské metro je na mnoha místech pokryto dobrým signálem. Mezi prvním a druhým útokem uplynulo celých 40 minut.

Tou dobou nám začaly přicházet sms zprávy a telefonáty od přátel z Jekatěrinburgu, kteří věděli o našem výletu. Starší paní z Kabardinobalkarské republiky volali příbuzní, slečna pracující v hostelu napsala na facebook, že toho rána zaspala a jen proto neprojížděla jako obvykle před osmou přes Lubjanku. Okamžitě jsem napsala mámě, která mně obratem odpověděla, že se asi zblázní, že to u nás neustále opakují ve zprávách a že ani netušila, že jsme tak blízko.

Lubjanka

Pondělní ráno jsme procházely kolem Lubjanského náměstí, sídla FSB dříve KGB, kolem stanice metra, kudy jsme předcházející den projížděli na Izmailovskou tržnici. Vchod do metra byl tentokrát zatarasen obklopen policií, lékaři a televizními štáby postávajícími na druhé straně cesty.

Provoz na linii Sokolničeskaja byl obnoven odpoledne, na místech neštěstí se objevila záplava květin na památku 40 obětí atentátů, byly postaveny stany, kam lidé přicházeli darovat krev na pomoc více než 90 raněným.

Ve 20.00 prohlásil Dmitrij Medvěděv na Lubjance, že strůjci atentátů budou vypátráni a zničeni stejně jako atentátníci z Něvského expresu, jež FSB zlikvidovala na počátku března v Ingušetii. Svíce a květiny se večer objevily rovněž před budovou FSB, na které visel spisek jmen a ročníků obětí a my v nich poznávaly své vrstevníky.

Na druhý den jsme v metru potkávaly lidi s rudými karafiáty zastavující se na místech tragédií. Jakmile jsem při jízdě v metru zvedla hlavu od novin, viděla jsem, že nikdo kolem mne nečte, že všichni pozorují své okolí. Byli bychom my schopni rozpoznat atentátníka, kdybychom měli informaci o prvních útocích?

Kreml versus severní Kavkaz

1. dubna se Dmitrij Medvěděv setkal v dagestánské Machačkale s oficiálními představiteli severokavkazských republik, aby oznámil pět protiteroristických opatření. Jedná se zejména o posílení ruských silových struktur, likvidaci teroristů a nově jejich pomahačů. (Lehce ironicky přitom zní návrh předsedy ruských komunistů Gennadije Zjuganova obnovit pro teroristy trest smrti.)

Mnozí se ptají, jsou-li silová opatření adekvátní odpovědí na kavkazský terorismus, neboť za uplynulých devět let této politiky se prakticky nic nezměnilo. Teroristé pod vedením Doku Umarova s železnou pravidelností zbaběle útočí na ruskou veřejnost a sdělovací prostředky pravidelně přináší zprávy o úspěšných akcích ruských silových složek na severním Kavkaze. Situace připomíná začarovaný kruh.

Hlasy zpochybňující účinnost Medvěděvových protiteroristických opatření zaznívají tím hlasitěji, čím častěji se nyní připomíná, že ruské ministerstvo vnitra mělo informace o plánovaných atentátech v moskevské dopravě, že spoluorganizátoři útoků pobývali několik dní před atentáty v Moskvě a že se teroristkám podařilo dopravit se bez povšimnutí se smrtícími náložemi autobusem do Moskvy. To vše před (zavřenýma) očima ruských silových struktur. Během pondělního rána navíc policie zadržela několik žen kavkazského původu, údajně také prověřovala identitu jednoho z mužů doprovázejících teroristky.

Posílí chystaná reforma ruského ministerstva vnitra založená na 20% zkrácení stavu zaměstnanců a potrestání toho, kdo zjednodušeně řečeno vaří teroristům polívku, bezpečnost Ruska, jestliže se hlavním problémem zdá být korupce nejen v řadách policie, nýbrž také v rámci FSB? Mnozí se v Rusku domnívají, že nikoliv.