Reklama
 
Blog | Hana Formánková

Premiéra Unaveni sluncem 2

Sergej Petrovič Kotov, Naďa Kotova a také Dmitrij Andrejevič se po šestnácti letech znovu vrátili na filmová plátna. Příznivci oskarového filmu „Unaveni sluncem“ se o tom 17. dubna přesvědčili v Rusku na vlastní oči. Zatímco Nikita Michalkov zasedl se svou svitou za kremelskými zdmi, aby se na třicetimetrovém plátně nechal unášet premiérou svého nového filmu „Unaveni sluncem 2“, také já jsem se vydala do velkého sálu jekatěrinburského kina Kosmos.

Jeden běžný neobyčejný ruský den

Výjimečnost dne pociťovali v sobotní podvečer v Jekatěrinburgu nejen filmoví fanoušci, nýbrž také místní obec věřících, neboť naše město navštívila o víkendu hlava Ruské pravoslavné církve patriarcha Kirill. Památný Chrám na krvi, kde měl patriarcha odsloužit mši, stojí přímo naproti kinu Kosmos se sličnou múzou nad vchodem letící vstříc nadějným zítřkům. Nejdražší film ruské kinematografie jsem se proto ubírala zhlédnout za halasného vyzvánění kostelních zvonů, do kterého se mísil zvuk sirén projíždějící patriarchovy kolony.

„Nový film o velké válce“

Reklama

S vědomím toho, že dvakrát do stejné řeky nejspíš nevstoupí ani Nikita Sergejevič, jsem očekávala film, který má mladé ruské generaci odhalit věrnou nepřikrášlenou podobu války a světové veřejnosti připomenout, kdo skutečně nesl válečné břímě.

Úvodní scény jsou zasazeny do prostředí trestaneckého táboru, kam se někdejší velitel oddílu RKKA (Raboce-Krestjanskaja Krasnaja Armija) Kotov dostává hříčkou Stalinovy nevyzpytatelné mysli. Tábor je bombardován Němci, začíná válka a Kotov se ocitá na frontě bez naděje na setkání s manželkou a dcerou. Tou dobou se na scéně objevuje agent NKVD Míťa, který zjišťuje, že Kotov přežil a pouští se jej hledat. Ve filmu se prolínají časové roviny současně s tím, jak Míťa získává informace o Kotově osudu. Paralelně s příběhem Kotova se odehrává příběh jeho tou dobou již 17 leté dcery Nadi, která jako zdravotník ošetřuje válečné raněné. Jednotlivé dějové linie nejsou příliš srozumitelné, hlavní hrdinové vystupují neznámo odkud, mizí a opět se zjevují neznámo kde. Retrospektivy, v nichž si Kotov a Naďa vybavují chvíle rodinné pohody z prvního dílu, jsou příkladem nenápaditých pokusů dát ději smysl.

Proklamovaná velikost filmu se záhy začíná drolit a rozpouštět v plytkosti a tristní nezáludnosti s jakou se Michalkov snaží předvést vojáky v jejich „nahotě“ a na obchodování s polobotkami ukazuje malé všední starosti vojáků v prvních liniích. Do hloubi divákovi duše neproniká ani směšně sentimentální scéna, kdy neznámý vojín předvádí klíče od nového bytu a s naivní jistotou návratu o něm vypráví kolegům. Stejně jako klíč i ona scéna zde odemyká dveře k notoricky očekávanému – svazku visícímu o pár desítek minut později z pásů německého tanku.

Pokud se Michalkov snažil ukázat válečnou realitu, moc dlouho si se způsobem jejího znázornění hlavu nelámal. Primitivní a zbytečně surové jsou záběry na zdeformovaná rozpůlená těla, roztroušené končetiny a otevřené rány přeživších.

Po notné dávce hrubého naturalismu jakoby se režisér snažil uchlácholit diváky, tou dobou hluboko propadlé v sedačkách a snad i v hlubinách své zoufalosti, sekvencí oddechových scén, které svou nesmyslností jen podtrhují prostotu celého počinu. A tak vedle vyčerpané Nadi ležící na břehu nečekaně přistává nepoškozená hlava Stalina, Kotov náhodou nachází vojenskou brašnu své dcery, o vlásek uniká smrti, když jako blesk z čistého nebe přilétá německá raketa, zůstává viset na lustru kostela a vybuchuje teprve v okamžiku, kdy se Kotov vrhá přes plot farnosti. Od tohoto momentu již divák více nechce znát, kolikrát ještě Kotov uteče hrobníkovi z lopaty, a začínají jej svrbět nohy.

Nakonec prostoduchá a trapná podoba dobra a zla čpí ze stereotypů a zobrazení německých vojáků, kteří si tu stěžují na prochlazení, tu odhalují zadnice na vystrašenou posádku lodi červeného kříže. Němce „ňoumu“ střídá později Němec „chladnokrevný zabiják“, který v náhlém zatemnění mysli rozstřílí před zrakem malé holčičky rodinu zpívajících a hrajících cikánů.

Unaveni filmem

Michalkov v rozhovoru pro Komsomolskou pravdu prohlásil, že filmem sleduje, aby lidé vycházející z kina mysleli alespoň ten večer jinak, vymanili se z víru každodenních starostí, aby jimi film pohnul. To by však Michalkov musel ubrat nevěrohodné přehmaty a vyvést film za rámec tuctovosti, kdy je všem předem jasné, co bude následovat v příštích pěti minutách.

Po zhlédnutí Michalkova filmu jsem vzpomínala, jak mocně na mě nedávno zapůsobil sovětský film Larisy Shepitko „Voskhozhdeniye“, který na dvou partyzánech v německém zajetí rozebírá otázku zrady a naopak smrti ve jménu pravdy. Dlouhé ničím zbytečně nerozřeďované záběry dávající vyniknout síle okamžiku, hluboký význam gest činů a slov, který lze číst mezi řádky. Děj ubíhající líně, avšak neúprosně jako sám život.

Podle Michalkova, nebude film na Západě nejspíš pochopen. Co jím chtěl básník říct, skutečně netuším. Protože však žádná nevyřčená poselství neskrývá, stačí jednoduše z názvu odvodit, že po dvou hodinách není člověk zdaleka tak unaven sluncem jako samotným filmem.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama