Reklama
 
Blog | Hana Formánková

Naši obránci

V Rusku se v poslední době nepřetržitě slaví. 23. února jsme vzdávali čest obráncům vlasti, 8. března potom veškerému něžnému pokolení, nám ženám. Uprostřed těchto slavnostních dní jsem byla pozvána na komorní setkání studentů a profesorů z UrGU (Uralskij Gosudarstvennyj Universitet), kde toho času studuji. Zatímco oslavy Mezinárodního dne žen podporuji všemi deseti, z oslav Dne obránců vlasti mám smíšené pocity.

Večer 6. března se naše malá společnost pěti studentů a šesti profesorů sešla v salonku místní čínské restaurace. Na stole s důmyslným otáčivým středem nás čekala čínská kuchyně a láhev ruského standartu v doprovodu francouzských vín. Hlavní organizátorka večera mně před samotnou akcí opakovaně kladla na srdce, jak je důležité přijít vhodně oblečená nejlépe v šatech, což po třetím výzvědném telefonátu značně nahlodalo mé prvotní nadšení, až jsem začala pochybovat o své schopnosti patřičně se pro tuto příležitost ustrojit. S jistou dávkou zadostiučinění si nemohu odpustit nezmínit, že mé tmavé kalhoty snad odpovídaly účelu večera lépe nežli šaty v délce minisukně korpulentní ruské kolegyně.

Podle plánu měly být nejdříve proneseny přípitky na počest všech mužů, načež ženy si měly přijít na své v druhé polovině večera. Přestože se někdejší Den Rudé armády slaví zároveň jako svátek všech mužů, spočívá i dnes jeho hlavní smysl v oslavě „našich obránců vlasti“, jak mně toho dne připomněla Věra Aleksejevna na vrátnici našeho domu. Po počátečních oslavných frázích a verších jsme proto byli dotázáni, zdali máme v rodině někoho, kdo bojoval ve válce. Mluvilo se o prvních liniích, válečných zraněních, metálech a generálech…

Nakonec přišla řada na mě. Mluvila jsem o dědečkovi z Těšínska, který jako obyvatel Říše nuceně narukoval na frontu. Mluvila jsem o tragédii člověka, který se ocitl tam, kde se ocitnout nechtěl, mluvila jsem také o tom, jak se mu po jedné z nejtěžších bitev na území SSSR podařilo vrátit.

Reklama

Jakmile jsem v hrubých obrysech vypověděla jeho příběh, uvědomila jsem si, že je na celém výjevu něco podivného. Kontrast mezi tím, jak se k válce stavěl dědeček, a večerem nesoucím se v duchu vojenských historek byl až příliš nesmiřitelný. Kolem nás se vznášel jakýsi druh pocty, že mí příbuzní bojovali ve válce. O válce se hovořilo jako o něčem samozřejmém, co se dotýká všech, na čem se všichni podíleli. Za celý večer nepadla zmínka o tom, jakou hrůzou byly první i druhá světová válka, ba ani nezaznělo přání, aby se už nikdy neopakovaly.

Jako by se pod nátěrem samozřejmosti ztrácely osobní tragédie lidí, kteří šli na frontu s vědomím, že válka je to nejhorší, co je potkalo, nebo osudy mladých mužů, kteří v nevinnosti člověka válkou nepoznamenaného či v slepém opojení bojem za novou pravdu narukovali dobrovolně, aby později dospěli k hořkému poznání.

Povídání u kulatého stolu onoho večera mně připomnělo pasáž z knihy „Rekviem za Východ“ od Andreie Makinea, v níž autor popisuje proměny Ruska na třech generacích své rodiny, které byly zasaženy třemi válkami. Po skončení Velké vlastenecké války se Makinův otec vrací do Stalingradu, kde je přítomen bujarým oslavám na počest Rudé armády. Není však schopen spojit si probíhající oslavu vítězství s válkou, kterou prožil on. V oslavovaných hrdinech nedokáže rozpoznat sám sebe, své druhy, kteří skonali na válečném poli.

Makineovo vyprávění připomíná, že se pokaždé mění pouze ideje, za které bojujeme. Velké myšlenky si žádají velké obětí. Je jim třeba hrdinství, které je ve skutečnosti tragédií, stejně jako hrdinové, kterými jsou ve skutečnosti zoufalí lidé.

Dědeček nikdy nemluvil o tom, co prožil v bývalém SSSR. Své vzpomínky svěřil nanejvýš své manželce, nikoliv dceři. Závoj mlčení halící pět let jeho života byl lidskou reakcí na věci, které jsou až příliš vzdáleny světu v období míru.

Rozdíl mezi válkou, kterou prožívají bojující a jejím obrazem, jenž později žije v hlavách nezúčastněných, je bolestně velký. Oslavovat válečná hrdinství mohou pouze ti, kteří válku sami nezažili. Válka ještě stále neznamená v Rusku v prvé řadě neštěstí.

V památce všech, díky nimž jsme dnes na světě.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama