Reklama
 
Blog | Hana Formánková

Má cesta do Kyrgyzstánu

Vyprávění, které se vám dostává do rukou, původně vzniklo jako reakce na článek podobného ražení, který dotyčný autor uveřejnil na svém blogu. Napadlo mě, že podělit se o podobné zážitky, není vůbec špatné, zejména tehdy, když se praktická stránka workcampů a jiných bohulibých projektů s posláním v zahraničí může snadno proměnit v pomyslný jazýček na vahách zdaru či nezdaru celé akce.

Stejně jako v roce minulém i letos vyhledávám rozvojový projekt v zahraničí a kroužím prstem po mapě. Souhra různých faktorů způsobí, že volím zemi, které se někdy přezdívá Švýcarsko Střední Asie. Pojedu učit angličtinu děti v Kyrgyzstánu.

Let mám stanoven na počátek září, na dobu, kdy ve všech zemích mírného pásu panuje babí léto. Takto povznesena na duši se vypravuji, koukám do průvodce a snažím se z ruskojazyčného internetu získat poslední spásné informace. Číslo maršrutky, která spojuje letiště a centrum Biškeku, kupodivu taky nacházím. Jsem nezvykle klidná, říkám si, že už mě nemůže nic rozhodit. Proč?

Když se totiž během posledních dní před odjezdem procházím po matičce Praze, silný vítr způsobí, že na mě z šestého patra nedaleko Národního muzea padá roztříštěné sklo. Děkuji Bohu, že jsem vyvázla jen s nepěkným šrámem na bedrech. Když se o tom zmíním večer před rodiči, maminka je celá ustaraná a oproti svému přesvědčení mě vybízí k rychlému odjezdu. Posílena na těle se začínám téměř dětinsky těšit na nové kraje, přívětivější, kde se třeba domy nešplhají do takové výšky. Zároveň mám divný pocit. „Proč se těšíš? Prozřetelnost přece káže zdravě se bát a ne být jako kus ledu, který se uvolnil na Antarktidě a teď si pluje k Novému Zélandu…“

Reklama

Moje ledová kostka si ráno pluje na letiště. Letím s Turkish Airlines a jsem mile překvapená. S ponožkami, zavinutá v dečce a s klapkami na očích mám geniální prenatální podmínky. V Istanbulu se ujišťuji, že můj batoh také automaticky přesedá na Biškek a posouvám se směrem ku své hvězdné bráně. Kolem mě se hemží nesčetně postaviček v bílých hábitech na cestě do Mekky.

Usedám a vyčkávám. Jakmile však začnou hlásit Biškek o hodinu dříve, opouštím svižně sedátko, což okolo postávající s povděkem kvitují, a pospíchám k nejbližšímu zřízenci.

„Prosím, pane, to je do Biškeku? A poletí ještě jedno kolem osmi?“ Pán je vstřícný, odpovídá. V tu chvíli se k nám přitáčí další panáček pomenší postavy, tmavší pleti a havraních vlasů, zápaďácky oděn, s pojízdným kufříkem v ruce a horlivě se připojuje. Následuje vodopád otázek.

„Odkud jsi? Letíš do Kyrgyzstánu, mojí země? Co tam budeš dělat? Cože? Učit a zadarmo?“ S respektem pokyvuje. Také prověřuji terén a vyptávám se na oplátku. Zjišťuji, že panáček je ministerský úředník a vrací se ze služební cesty z Anglie. Od této chvíle se stávám jeho samozřejmou společnicí, o tom se nediskutuje, cílová země u kormidla. Korzujeme ještě chvíli po obchodech, načež panáček, říkejme mu třeba Nurmat, začne spílat tureckému prodavači, který mu vytrvale odepírá prodat pivo levněji. Nurmat je přesvědčen, že takto se bratrství turkických národů neprojevuje a zoufá si, kam s takovou dospějí… „Och Nurmate, vždyť je to jen pivo, na které ti fakt chybí peníze!“ myslím si v duchu a pobaveně sleduji výjev.

Nenuceně rozprávíme a Nurmat vyzvídá, co plánuju po příletu. „Hm, vlastně chci na letišti přivítat nový den, poté se dostat do města a na autobus do Karakolu, což je dobrá polovička této hornaté země.“ Nurmat se s nadhledem zasměje a říká, že se vše vyřeší po příletu. „Co se vyřeší?! Já chci sama. Záměrně jsem odmítla vyzvednutí na letišti a ty mi teď chceš překazit mé plány? To přijdou všechny vygooglované informace vniveč?!“ Když se rozcházíme do letadla, Nurmat na mě významně mrká. „Pfff, to tak, říkám si.“ A tajně doufám, že se sobě v popříletovém frmolu ztratíme z očí.

Vlastně mně nebyl výrazně nesympatický tenhle Nurmat a informace z jeho strany zněly poměrně věrohodně. To jen přirozená nedůvěra mě opanovala, obava z člověka, který mě během celého hovoru pozoroval jen tak jaksi napůl, pohledem lehce podnapilého jedince.

Let mně zpříjemňuje turecká žena zahalená s malou dceruškou nezahalenou. Chtěla by si povídat, stejně tak já, jenže na verbální komunikaci jsme obě krátké. Proto na sebe zuřivě gestikulujeme, načež si žena ve slabých chvilkách strhává látku z obličeje a obšťastňuje mě širokým úsměvem. Děkuji!

Po příletu na letiště Manas mám chvíli dojem, že jsem celou dobu neletěla ke slunce východu, nýbrž slunce západu, nebo hůř na jih?! Protírám si oči a chvíli mi trvá, než si americké F-15 spojím s podpůrnou misí do Afghánistánu. „Bezva, přece jen Kyrgyzstán.“ V odbavovací hale nás čeká bíle oděný mužíček s rouškou, jehož bílá nemá tentokráte náboženský, nýbrž preventivní bezpečnostní podtext. Vyfotografována a usvědčená z příletu do země, kde zatím prasečí chřipka neřádí, se rozhlížím kolem. Načež na mně houká přes rameno diplomat z Istanbulu. „Čekám tě venku.“ Informuje mě. „Aha, jo, jasně.“ A pokouším se o úsměv, neboť černočerná tma vůkol mě lehce znejišťuje. Vyřizuju si vízum a přitom zapřádám hovor s německými cestovali, kteří se přijeli projet po Kyrgyzstánu na kole. Jejich přítomnost mě uklidňuje, mezitím se na pasovou sesype čerstvá salva odbavení chtivých. Vesele konverzuji a mroukám si jako kočka. „Takové čekání nezvládne ani Nurmat.“

Načež se dav biblicky rozhrne a vystoupí z něj zdejší exemplář Mojžíšův. „Miss Hana Formankova!“ Slyším a totéž odečítám z jeho rtů, nemýlím se, to jméno je moje. Hlavou mně probleskne mumraj myšlenek. „Reagovat, nereagovat, zapřít se? Cože? Zapřít se?! Ne, to nee.“ Hrdě vystupuji z bezpečí davu a kráčím muži v ústrety. Ten mě se známou samozřejmostí odvádí směrem k diplomatické kontrole pasů. Odcházím a zrak mně ulpívá na německých známých, kteří se se mnou posunky loučí a povzbuzují úsměvem.

Rychlostí blesku se přesouváme k zavazadlům. Obr si zdatně nahazuje můj objemný batoh plný věcí pro malé svěřence a pokračujeme ven. Tam mě už očekává Nurmat. Pokouším se vyčarovat úsměv, oba chlapci se přátelsky poplácávají po ramenou. Zboží předáno, probleskne mně hlavou.  Automaticky vycházím prosklenými dveřmi do vlahé asijské tmy. „Sakra, vždyť už bude pomalu pět!“ Jdeme k autu, kde se naše komorní skupinka rozrůstá o další dva – muže. Do všech směrů se rozrůstá i má nervozita. „Nurmate, já mám vyhlédnutou maršrutku nebo dokonce autobus, jejda to bude levné, já to zvládnu.“ „Nesmysl.“ rozhodne můj průvodce. „Hana, tady nejsi v Evropě, chápeš. Tady nemůžeš jen tak sednout na autobus. Je to strašně nebezpečné.“ S pobavením sděluje mé očividné obavy zbytku party, ta jeho veselí sdílí. Za všeobecného hlaholu ještě registruji krátkou rozmluvu s oficírem z letiště a už Nurmat velí směr auto. „Pro pána krále, uteč na tu maršrutku, vymluv se! Jestli nasedneš do toho auta, v té tmě, se třemi chlapi, kdesi ve středoasijské stepi, kde je to prý strašně nebezpečné, staneš se pouhou loutkou. V lepším případě doufej v netragickou operu. Zbožňuji Nabucco. Podaří se i mně vyklouznout ze „zajetí“?“ Nasedám a celou cestu přemýšlím, jestli se mně nic nestane, když poté, co se mně nebude něco líbit, otevřu dveře za jízdy a vyskočím.“

Má příhoda nekončí tragicky, vysvobozování z pomyslného zajetí nebylo třeba. Naopak, získala jsem velmi dobrého kamaráda a v Kyrgyzstánu jsem se po celý měsíc pobytu cítila jako doma. Současně vím, že jsem byla obdařena obrovskou dávkou štěstěny, když jsem se jako zástupce něžného pohlaví rozhodla důvěřovat neznámému muži, ze kterého se nakonec vyklubal slušný člověk, jenž strávil polovinu studií v Japonsku a tudíž věděl, jaké je to být cizincem v cizí zemi. Udělala bych to příště? Tutéž otázku si klade autor blogu zmiňovaného v úvodu. Odpovědět si však musí každý sám a pokaždé znovu.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama